dílo
Oko, které vidělo to, co vidět nechtělo.
technické údaje
- rozměry
- 160 × 120 cm
- technika
- expresivní/špachtle/vlastní technika/dvouvrstvý
- podklad / materiál
- plátno/plexisklo/akryl/akrylové fixy/
- rok
- 2025
o díle
Obraz znázorňuje hypnotizující lidské oko, vynořující se z hluboké tmy, obklopené expresivní strukturou barvy připomínající plameny, rozpraskanou zem a nepravidelné organické tvary.
Ústředním bodem kompozice je intenzivně zbarvená duhovka, v níž se prolínají odstíny tyrkysové, modré, zelené, zlaté a červené. Její neobyčejná zářivost kontrastuje s téměř černým pozadím, čímž pohledu dodává tajemnost a magnetickou sílu.
Dynamické, široké tahy špachtle a bohatá, téměř sochařská faktura vytvářejí dojem neustálého pohybu. Dominující hnědé, okrové, zlaté a ohnivě oranžové odstíny budují atmosféru napětí, energie a vnitřního neklidu.
Oko se stává symbolem vědomí, intuice a schopnosti vnímat to, co se skrývá pod povrchem reality. Není pouze zrakovým orgánem, ale metaforickým oknem do lidských emocí, vzpomínek a tajemství.
Kontrast mezi temnotou a intenzivním světlem duhovky může symbolizovat hledání pravdy, probuzení a vnitřní proměnu.
Jedná se o dílo balancující na pomezí figurativního malířství a abstrakce, v němž se realistický detail setkává s nespoutanou expresí malířské hmoty.
V první verzi obrazu se navíc objevují drobné symbolické postavy a znaky, které vnášejí motivy současného světa, lidského chování a pozorování reality. Druhá verze, zbavená těchto prvků, soustřeďuje pozornost výhradně na sílu pohledu a emocionální působení barvy a faktury.
Obraz je dojemným příběhem o násilí, utrpení, ale také o síle, probuzení a osvobození. Jeho ústředním bodem je lidské oko – symbol svědka traumatických zážitků, které nelze vymazat z paměti.
To oko, které vidělo to, co nikdy vidět nechtělo. Oko, které mlčelo ze strachu, plakalo v osamění a zapamatovalo si více, než byl člověk schopen vyjádřit slovy.
Tma, která je obklopuje, syté hnědé odstíny, černá barva a roztřepené, téměř hořící struktury symbolizují bolest, strach, chaos a emocionální rány zanechané násilím. Silné vrstvy barvy nanášené špachtlí připomínají jizvy – stopy zážitků, které navždy zůstávají součástí lidské historie.
Avšak v samém středu temnoty se nachází mimořádně barevná duhovka. Intenzivní modré, zelené, tyrkysové a zlaté odstíny se stávají symbolem života, naděje a znovu nabyté identity. Je to světlo, které násilí nedokázalo uhasit.
Oko již není pouze symbolem utrpení. Stává se symbolem odvahy, uvědomění a rozhodnutí vymanit se z násilí. Dívá se přímo, neodvrací zrak, už nechce déle skrývat pravdu.
Dvě verze obrazu lze vnímat jako dvě etapy téhož příběhu. První, obohacená o drobné postavy a symboly, vypráví o světě násilí, jeho mechanismech, lidech a stopách, které zanechalo. Druhá, zbavená těchto prvků, se soustředí na samotného člověka – na jeho prožitky, znovuobjevení vlastního hlasu a cestu ke svobodě.
Toto není obraz výhradně o násilí. Je to především obraz o tom, jak se z něj dostat. O okamžiku, kdy strach začíná ustupovat odvaze, mlčení se mění v hlas a člověk znovu získává právo na vlastní život.
„Viděla jsem to, co jsem vidět nechtěla. Dnes už nezavíráme oči. Dívám se před sebe – směrem ke svobodě.“
umělec







