Ren White, ze série Světelné sochy

Světelné sochy jsou cyklus děl, které lze interpretovat na několika úrovních.
Na významové úrovni odkazují na kontrast mezi růstem, nadějí a rozvojem, symbolizovanými světlem, a rozkladem, chřadnutím a smrtí, jejichž výrazem jsou nepravidelné, jakoby rozbité tvary a prázdné skořápky.
Světlo s sebou odjakživa nese bohatou, převážně pozitivní symboliku — od náboženské představy věčného světla až po běžnou metaforu světla na konci tunelu. Naopak formy popraskané, rozdrobené časem a událostmi, připomínají neúspěchy, marné pokusy a vědomí pomíjivosti. Připomínají, že vše má svůj konec, že i kámen se jednou rozpadne.
Tato díla lze interpretovat také jako kontrast mezi tím, co je uvnitř – jemné, nehmotné, nevyslovené – a tím, co je venku: drsným, tvrdým povrchem, který má chránit toto duchovní nitro.
Tyto hmotné obaly nemusí být nutně něčím špatným. Jsou jako silná kůže, která chrání to, co je křehké. Udržují strukturu, dávají tvar, stávají se hmotnou formou pro nehmotné světlo.
Tato vrstva však není nepropustná. Má otvory, trhliny a mezery. Na jedné straně to znamená, že ochrana nikdy není dokonalá. Lze nahlédnout dovnitř a při dostatečné pozornosti spatřit to, co je skryté, ale těmi samými mezerami lze také ublížit vnitřku.
Na druhou stranu, kdyby byla ochrana úplná, nedovolila by tomu, co je uvnitř, projevit se navenek. Nebylo by možné vystoupit z vlastního kokonu ani navázat kontakt. Nedokonalý, útržkovitý, ale přesto kontakt.
Proto skrz ty tvrdé skořápky něco prosvítá.
Není náhodou, že mnoho děl z této série zůstává nahoře otevřených. Tam má světlo volnou cestu, nenarazí na žádné překážky, které by mu bránily vzlétnout vysoko. Jen tady, dole, na úrovni země, je třeba se chránit.
Díla z tohoto cyklu vznikají různými technikami a z různých materiálů. Někdy je to keramika, jindy ručně vyráběný papír, jindy plast. Samotný materiál poněkud mění kontext díla. Světlo zahalené do průsvitného papíru působí jinak než světlo obklopené žulou. Liší se stupně ochrany, různé možnosti odhalení a otevření se vnějšímu světu.
Různé jsou také stupně odvahy, úrovně optimismu a víry, že to bude dobré. Lepší, než to je. Nebo alespoň snesitelné. Různé jsou úrovně rezignace, potřeby schovat se a uzavřít se do sebe.
Někdy je světlo silné, jako by se chtělo za každou cenu prodrat ven a lidem rozjasnit život. Jindy uvnitř sotva doutná, utlumeno tíhou okolních událostí.
Jako v životě.
Díla mají svá jména. Chtěl jsem, aby navzdory podobnostem netvořila anonymní masu, dav. Pojmenování zdůrazňuje jejich individualitu, umožňuje vnímat každé z nich samostatně, osobněji. Vytváří možnost navázat individuální vztah.
Jako s člověkem.