ONA TANČÍ NA SLUNCI [...] A NĚKDE TAM ORANŽOVÝ KLAUN KULHÁ, JAK UKRADNOUT NOBELOVU CENU OLZE TOKARCZUKOVÉ. NO PASSARAN!

Vidíte jedno dílo (triptych), které poskytuje vhled do vývoje tvůrčího procesu umělce směrem k odvážnému omezení výrazových prostředků ve prospěch vyprávění a obsahu. Tomasz Jakub Sysło Sám přiznává, že po intenzivním období hledání dospěl do bodu, v němž pochybnosti ustupují jistotě, chaos – řádu a pravidlům, expresivita – propracované koncepci a spontánnost – kontemplaci a sebereflexi. Řekli bychom, že umělec hovoří umělecky vyspělým jazykem, který je však samozřejmě stále otevřený změnám. Je v něm patrná tvůrčí pokora a připravenost na další náročné výzvy. Tato patrná změna souběžně koresponduje s pro umělcovo dílo charakteristickou a stále přítomnou ohromující upřímností a konvenční naivitou, která se vyznačuje záměrným upuštěním od modelování či používáním zjednodušené linie a vloženého slova, které dotváří celek sdělení. Zároveň umělec již delší dobu vytrvale zkoumá téma mezilidských vztahů a dokonalého spojení, a to nejen na plátně, ale i v životě.
Ve svém umění si opakovaně klade otázku – jak si ze všech vztahů, do nichž vstupujeme po celý život, vybrat ten pravý? Jak vztahy utvářejí naši identitu? Kolik pravdy je v tom, co cítíme, a v tom, co vidíme? Co je pravda o existenci a o světě, který nás obklopuje? S téměř dětskou jednoduchostí a upřímností vytváří sérii velkoformátových variací na téma spojení. Tyto postavy, propletené v něžném objetí a intimním vytržení, navzdory zjednodušené formě s velkou působivostí vypovídají o lidské neodmyslitelnosti touhy po blízkosti a lásce.
Nebo zmíněný triptych, zachycující v tanečním transu ženskou postavu v šatech z máků, vznášející se ke slunci, nevědomou si hrozícího nebezpečí, může hovořit o potřebě vyjádření vlastní tělesnosti, ale také o konfrontaci dobra a zla, světla a tmy.
V dílech Tomasze Jakuba Sysła se neustále setkáváme s oslavou života se všemi jeho odstíny, od zamračených až po slunečné dny. Při pohledu na tyto imaginární malířské světy nemáme pochybnosti, kterou stranu si vybrat. Instinktivně se vydáváme za sluncem, máky a zelenými stonky rostlin. Cítitelný jarní závan optimismu nás nutí dívat se do budoucnosti s nadějí, že po každé bouři dříve či později vyjde slunce.“
Kurátorský text: Barbara Haręża